Den za dnem projíždím nádhernou alejí, spojující dve obce. V každé denní dobe a rocním období mne uvítá menící se barvou, náladou, energií a svetlem, což by samo o sobe vydalo na úchvatný fotografický dokument a knižní román zároven. Nejednou jsem pomyslel na zachycení techto okamžiku objektivem svého fotoaparátu, když jsem projíždel temito místy a nechal se opájet nádherou tohoto úkazu. Pokaždé byla tato úvaha prebita vlastním rozumovým vysvetlením o nedostatku casu, zkušeností, nevhodném svetle a konejšením, že jednou se k tomuto tématu jiste vrátím. Vždyt jsou to stromy a ty nemohou utéct.

Jednoho dne, sedíce v aute na míste spolujezdce, využil jsem volných rukou trímající fotoaparát a nekolika snímky zachytil všudyprítomný zelený tunel, abych si následne v pocítaci overil vizuální sílu tohoto tématu. Síla to samozrejme byla, jen dny plynuly dál v klidném tempu a z tvurcího polospánku mne vzbudila teprve zpráva, o zamýšleném kácení aleje. V ten okamžik, rychlostí akcního hrdiny amerického thrilleru co levou rukou zachranuje rušné velkomesto a pravou rukou dojídá hamburger, nabil jsem své zbrane a ukryt v príkope jak Menzelovi opilci z filmu Slavnosti sneženek zapocal mistrovské dílo. Ležící nespící, k nebi vzhlížející a povídající si s temi nádhernými mohutnými stromy, které prekypovaly energií, moudrostí a zachycenou historií, filozofoval jsem o duvodu jejich možného zmaru. Stály tam pevne a odhodlane s vetvemi prátelsky otevrenými k Bohu. Císla na jejich kmenech nemela pranic spolecného s císly dresu fotbalistu nastoupených k prátelskému utkání, jasne dávala zprávu o cekání na konec jejich pouti. Cím se provinily ty nádherné stromy? Jaký zlocin to spáchaly? Který samosoudce je ve zkráceném rízení odsoudil bez možnosti odvolání se k vyšší instanci? Trest smrti, který dostaly, byl zrušen v dobe nedávno minulé a jen díky tomu mužeme dnes napravovat chyby justicních omylu. Ony samy vetvemi pohupovaly v lehkém rytmu, jak kdyby smírené s osudem, debatovaly o Bohu, nejvyšší soudní instanci. Fascinován ležel jsem v tráve mezi temi velikány, vychutnával si jejich majestátnost a poslouchal, jak vyprávejí útržky zachycené historie. Byly jsme zasazeny krátce po první svetové válce, vzduchem se nesl nove nabytý mír, ve vedlejší vsi zakládali TJ Spartak a nekde ve Francii se zacala psát první cást historie o muži , který sázel stromy. Prišla druhá válka a my mlcky pozorovaly celé to dení kolem, vedomy si že každou chvíli náležíme jinému státu. Mezi tím ve Francii muž jménem Elzeard Bouffieer dokoncil výsadbu celého lesa. Taková príjemná zpráva se mezi stromy velmi rychle rozkrikne. Každá válka jednou skoncí a my dávaly svou vuní a ostrou sytou zelení najevo radost znovu nabyté svobody. Rostly jsme v kráse, byt mnohdy mel okolní svet do krásy daleko a svoboda se znovu plížive vytrácela. Nekdy v polovine naší životní pouti svitla nadeje , aby ji záhy zaplašil stejný jazyk, který jsme slýchávali v naší aleji ve dnech osvobození. Dalších 21 let, podzim co podzim opadávalo naše listí, které tak krásne strídalo paletu svých barev, aby naše koruny prikryl bílý sníh a my mohly nerušene odpocívat. Ten poslední listí pád byl jiný. Vzduchem se neslo slaboulinké cinkání, doprovázené sluvkem svoboda. Pokolikáté už jsme to zažily. Byl to krásný pocit, mísící se s obavou jak dlouho vydrží. Spolecnost se tentokrát nedala opít rohlíkem a svoboda se natrvalo zakorenila do pudy této zeme. Byl zrušen trest smrti.

Dnes 21let po znovu nabytí svobody stejná spolecnost odsoudila tyto stromy k nezvratnému trestu. Na nekterých byl již vykonán, skonaly ve veku Elzearda Bouffieera. Jiné dál stojí v pomyslné cele a cekají na vykonání rozsudku. Co ješte se má naše spolecnost naucit, aby pochopila, že trest smrti je až tím posledním rešením?

S úctou, pokorou a vdecností William BEST